Teorie Hakuna Matata

Blázníček ulítlé studentky sociologie

 aneb Teorie Hakuna Matata

Říká se, že člověk se musí nejdřív trochu spálit, aby se mohl pro příště poučit z chyb a jít neomylně dál kupředu. Já mám takových spálenin na svém kontě už povícero, ale že bych pociťovala nějaké poučení? Holt jsem si asi doporučení naší paní profesorky z gymplu, že opakování je matka moudrosti - v mém případě tedy hlouposti, vzala až příliš k srdci. 

ZÁPIS PRVNÍ                                                         27. 4. 2016

Jména se mění, ale problémy zůstávají stejné

1.33 AM, nemůžu spát, tak vymýšlím náhradní program. Ideální čas začít psát svůj ,,blázníček" a trochu se před spáním myšlenkově vyprázdnit.

Jsem většinou ranní ptáče optimista. Dnešní ráno bylo ale ultrapesimistické a vůbec stálo za... Budík jsem měla natočený na 6.30 s tím, že vstanu v 7, v klidu si namaluju nějaký pěkný lidský obličej, do něčeho slušného se oháknu, posnídám zdravou vyváženou snídani, doučím se ještě na test a pojedu vesele s úsměvem na tváři do své milované školičky. Nic moc z toho ale nedopadlo. Vlastně nic. 

To, že jsem natočila budík, byla jen má mylná domněnka. V 7.22 mě vzbudil řvoucí Hitler (tedy živý sen o něm), šokem jsem vyskočila z postele tak, že jsem málem až začala hajlovat. Druhý infarkt pak přišel po shlédnutí kuchyňských hodin a třetí infarkt po shlédnutí svého zjevu (již ,,upraveného" nutno podotknout) v zrcadle. 

Své nervy jsem pak musela trochu uchlácholit sacharidy. A ne trochu, ale trochu víc (v chlácholení jsem pak pokračovala průběžně přes celý den). 

První hodinu jsem SAMOZŘEJMĚ nestihla, za to jsem ale ve škole stihla ještě jedno kafe z automatu. U své třetí ranní dávky kávy jsem si dopročítavala poslední zápisky k testu z metodologie, který mě nyní čekal... 

Po testu jsem musela konstatovat, že učení do tohoto předmětu je zcela zbytečné, absurdní a nemá jakýkoli význam... U sportky se taky ničemu učit nepotřebuješ, buď máš štěstí nebo to holt zase nevyšlo... 

Po hodině zvýšené tělesné teploty mělo přijít ochlazení v podobě hodiny obecných sociologických teorií v aule. V této místnosti je zásadně nižší teplota než je teplota venkovní. Dnes ráno bylo kolem 0, jen pro info. Další hodinu a půl v této lednici jsem přežila. Odtrhala si pár rampouchů z těla a běžela na vytoužený oběd do menzy na Moraváku. Výběr  zde máte v podstatě celkem jednotný, téměř žádný, čili žádný, takže není co zdlouhavě řešit, buď přírodní kuřecí plátek nebo smažený kuřecí plátek. Vyhrála to ta příroda. Po sytém obědě jsem pociťovala potřebu se dosytit. 

Se svou kamarádkou jsme si daly sraz na Čáře, protože jsme si obě potřebovaly doobalit ještě nervy a u toho se trochu vzájemně podpořit ohledně složitých partnerských vztahů. 

Kávarno - cukrárnu jsem vybírala já. Co se týče tohoto druhu kavárensko - cukrárenských služeb jsem, řekla bych dobře informovaná a ještě lépe důkladně osobně obeznámena s jejich aktuální nabídkou produktů. Pro dnešní náročné odpoledne jsem vybrala jak jinak než Dolce Vitu. Obě jsme potřebovaly větší dávku sacharidů, proto jsme zvolily palačinky doplněné šlehačkou, ovocem a zmrzlinou. Tento medikament měl jasný účinek. Hned jsme se cítily mnohem klidněji, uvolněněji, ale energeticky posíleni. Tuto léčbu můžu ze své osobní, nejen dnešní zkušenosti doporučit všem, bez výjimky. Výsledek se dostaví vždy! 

Vnitřně ukojené jsme se pustily do debaty o našich mužích. Věčné téma, které se nám nedaří stále nějak jednou pro vždy vyřešit. Je zajímavé, že problémy se kterými se u našich mužů nestále potýkame se v podstatě věci nemění, mění se pouze jména daných mužů. Muži jsou prostě problémoví.

Po dvou hodinách psychologie, filosofie, sexuologie a matematiky v jednom jsme se rozloučily jako správné kamarádky vřelým obětím a pokračovaly jsme každá svým směrem. Kamarádka za svým problematickým mužem, který ji pozval do kina a pak na večeři a já domů do svého provence bytečku. 

Můj byt je pro mě největší oporou i v těch nejtěžších životních chvílích. Přivítá mě vůni levandule, dovolí mi dát si nohy na stůl, uvařit si kolik kávy chci, vždy mi tiše naslouchá, když mu líčím své každodenní peripetie a nic za to nechce. Ideální partner. 

A to jsem se tak nějak dostala ke konci dne. Po kavárensko - cukrárenské proceduře jsem se už jen uvelebila do svého provence křesílka a pročítala novinky na seznamu. 

Zase to uteklo. Zase jsem nic nevyřešila. No co, zítra je taky den. Na problémy je pořád času dost...

ZÁPIS DRUHÝ                                                     29. 4. 2016

Kalokagathia a hedonismus

Po včerejším flámování jsem si trochu přispala. Vzbudila jsem se ale do pěkně hnusnýho pršlavýho rána. Začíná ranní rutina. Zapnout rádio Impuls, zapnout tablet, vyčistit zuby, nachystat snídani. 

Mám hlad. Dva zapečené šunkovo-sýrové toasty, podmáslový jogurt, velký hrnek kávy s mlíkem. Asi začínám svůj emocionální hlad tišit jídlem. O co jde...Po včerejším odborném stanovení diágnózy mého partnerského vztahu a započaté sacharidové léčbě, nějak nepociťuju zlepšení.  Ba naopak mé symptomy akutního partnerského strádání se začínají rapidně zhoršovat. Volám, respektive píšu do našeho společného záchranného facebookovského chatu o pomoc svým záchranářkám. Naštěstí jsou online. Můj stav je velmi vážný, to dokazují pravidelně se opakující vulgarismy. Dostávám tedy pozitivní myšlenky z hlavy do hlavy. Můj stav se stabilizoval. Ovšem stav je stále kritický. ,,Ještě nemáš vyhráno" píše má kamarádka - záchranářka, když ji sděluju své odhodlání svůj partnerský vztah léčit metodou přímé klidné komunikace, bez přehnaných emocí.

Po odborné promluvě a zklidnění mého stavu, řešíme majáles. Majáles je příští týden. Kamarádka mi píše, že bych jít měla. Hlasitá hudba a alkoholické nápoje jsou dalšími léty ověřenými medikamenty na všechny trable. Ceremonie na zklidnění těla i duše. Asi půjdu, v rámci své léčebné procedury. Vždyť co by člověk neudělal pro své duševní i tělesné zdraví...

Je poledne a já si říkám, že je možná čas se vysléct z pyžama. Dnes mě čeká daleká cesta na jih. Jedu domů. Nedávno jsem zpracovávala odbornou práci na téma ,,Domov je jen jeden". Tak nevím, já mám doma prakticky všude, kde se cítím dobře. Jelikož měla být ale práce odborná a vycházet z relevantních písemných zdrojů, vybrala jsem za svůj aktuální hlavní domov Brno. Takže dnes jedu na dovolenou k rodičům na jih.

Na dovču do Kyjova jezdím velmi ráda a poměrně dosti často. Je mi zajištěna ta nejlepší péče, ubytovaná jsem v pětihvězdičkovém pokoji, strava all inclusive. A jako bonus, má peněženka je při odjezdu vždy plnější než při příjezdu. Studenti mají náročný život, party a večírky přes celý týden člověka unaví, je potřeba si o víkendech pořádně odpočinout a nabrat síly na další týden. Vždyť absenci v TWOFACE klubu nebo na party na Flédě si přeci nemůžete dovolit. 

Obleču se, nabalím špinavé prádlo na vyprání, které zajistí hotelová služba, a vyjedu. 

Tento týden byl opravdu náročný, celé dva dny školy. Jsem vyčerpaná. Nechť nyní žije pro změnu hedonismus...

ZÁPIS TŘETÍ                                                    29. 4. 2016

Na pokraji smrti

Samozřejmě. Jak jinak. To bych nebyla já. Já zapomnětlivka zapomnětlivá. Je 9.16 AM a já sedím na vlakovém nádraží v Kyjově a čekám na svůj vlak do Brna. Zapomněla jsem antikoncepci.  Svou dávku hormonů potřebuju, nemůžu riskovat metamorfózu v krvežíznivou hladovou harpyji s rozkolísanou hladinou hormonů.

Opravdu rychlo-dovolená v Kyjově. Ale i tak to stálo za to. Můj osobní hotelový šofér s mojí hlavní hotelovou komornou pro mě přijeli až na nádraží a rovnou mě odvezli do místního kyjovského coctailbaru na koktejl a pizzu. Pila jsem Ameriku a jedla teplého, přímo z pece vytaženého, rozhicovaného Aleše. Aleš byl opravdu k nakousnutí. Kombinace jemného smetanového základu skloubeného s pikantní oblouhou ve mně vyvolávala neskutečnou touhu. Snědla jsem ho naposezení. Yum, yum… ,,Čvachtala jsem si“, jak my v rodině odborně konstatujeme při silném gastronomicko - orgasmickém prožitku.

Po uspokojivém zážitku, mě mí drazí rodičové odvezli naší fordovskou limuzínou do naší funkcionalisticko – postkomunistické vily. Pak už jsem jen poslala dráždivé fotky z večeře svému drahému miláčkovi a odebrala se do svých komnat oddávat se zaslouženému spánku po vysilujícím výkonu.

Vzbudila jsem se kolem osmé ranní - respektive mě probudila libá vůně kombinace včerejší pizzy, ovocného táče a čerstvě umleté kávy, která se nesla z haly až do mého pokoje. Hned jsem vyskočila z postele a spěchala se na tu nádheru ,,podívat“… Opravdu. Mé čichové a chuťové buňky hodné mischelinského arbitera nezklamaly. Přiteplený Aleš, bublanina s lesním ovocem hustě posypaná máslovou posypkou a čerstvě umletá káva s třtinovým cukrem a smetanou. Už už jsem se na tu krásu chtěla patřičně a zblízka svým podívat svým vytříbeným jazýčkem, jenže v tom zazvoní zvonek. Otevírám… smrt v mých očích i ve dveřích!  Už si přišla i pro mě… Ve dveřích stojí Smrtka a za ní celý smuteční průvod.

Jako každému umírajícímu, i mě začíná probíhat celý svůj dosavadní život před očima. Začínám litovat všech svých hříšných večerů (a nejen večerů…), kdy jsem podváděla svou dietu. Asi jsem se užrala až k smrti. Na výčitky je už je pozdě, se Smrtkou se asi nedá vyjednávat…?

Po prvotním šoku se trochu vzpamatovávám a zkouším situaci ještě zachránit. Snažím se skrýt svůj smrtelný strach a zvu Smrt i s jejím ansámblem dovnitř, nabízím jim připravené pohoštění a v duchu přemýšlím, jak si svůj život ještě trochu prodloužit… aspoň ještě na pár let, ukecat tak dva tři ročky… tak do pětadvaceti… pak už stejně ženě končí nejatraktivnější období, začínají se objevovat první vrásky, pomalu je nutné se začít usazovat a myslet na mateřství…tak mě to snad nebude tak mrzet. Z každé vyvstalé situace je třeba vzít si něco pozitivního…!

Z mého smrtelného rozjímání mě vyvádí má, vždy od ucha k uchu se usmívající máma. ,,Viki, děkuji, že jsi pozvala mé žáky dovnitř. A už jsi jim i nabídla něco k zakousnutí! Výborně…to víš, dnes nás čeká pořádné řádění na tom posledním zvonění… běž se obléct a nedělej tady ostudu v pyžamu! Ještě by se Tě mohl někdo leknout, až by z toho dostal smrt :-D.“… 

Tak skončil můj první střet se smrtí. A ponaučení? Carpe diem... Ale mějte po ruce vždy nějaký koláč... Smrtka je na sladké!

ZÁPIS ČTVRTÝ                                                    30. 4. 2016

Drobková hypnóza a lachtaní nemoc 

Ráno 8 AM. Místo budíka mám dnes mámu. Zhmotněná euforie u mě v pokoji. Zpívá Good morning, good morning, how are you, otvírá okno, větrá, ptá se, co budeme snídat a co dnes budeme všechno dělat. Začínám se probouzet na svět a pomalu otvírám svá oka. Je 30. 4.. Je Beltine.

Valpružina noc neboli Beltine, či také známo pod názvem Filipojakubská noc. Jako správná čarodějka jsem se na tento den hodně těšila. Magická energie na vás působí ze všech stran.

Začínáme tradiční ježibabskou snídaní.  Smažené oči neviňátek podávané s bílým slizem a panenskou krví, k tomu přikusujeme do zlatova vypečené, křupavé plátky kůry. Šmakujeme si.

Po snídani každý dostáváme úkol. Náš vrchní čaroděj na stole hypnotizuje drobky, ve snaze je ze stolu dostat pryč, já se starou čarodějnicí napouštíme saponátový lektvar na nádobí. Stará čarodějnice na mě zkouší své kouzlo a pokouší se mě zbavit mé lachtaní nemoci. Ze tří hrnků se postupně z lektvaru vynořují talíře, hrnce, pánvičky. Kouzlo se zdařilo, má lenost, také jinak zvaná lachtaní nemoc je pryč.  A to jen díky jednoduché jarové magii. Toto kouzlo ovšem nemůže používat příliš často, její ekologické já ji v tom brání.

Po snídani začínáme s rituály. Chystáme očistné beltinové kouzlo. Se starou čarodějnicí vyrábíme provázkové wodoo panenky. Pokusíme se zbavit našich neřestí. Každá si vybereme nějakou zápornou vlastnost, které se pomocí panenky a rituálu s ohněm zbavíme. U mě je to jasné! Mé žravosti se zbavím jednou pro vždy. Ztělesním svůj hlad do podoby panenky. Je oranžovo-žlutý a má velké oči a obrovskou pusu. Nějak tak vypadám i já, když mám před sebou čokoládový dort. Ale v tu chvíli to nejsem já. Je to zlý skřet Žravec. Vyrábíme.

Stará čarodějnice mi už dříve diagnostikovala nedostatek myelinu, při dnešní výrobě panenek byla diagnóza potvrzena. Už chápe mé pozitivní názory na inkluzi ve vzdělání. ,,Mnohé děti jsou na tom často líp než ty, ty maj špatný třeba jen ruce, ale hlavu maj dobrou“. ,,Ty jsi chodila dokonce i na gympl, tak to už tam můžou pustit každýho.“ ,,Dej ty kopyta radši pryč, ty mu neděláš velké břicho, ale gibus, to by mohlo ještě špatně dopadnout….“ Ještě, že mám svou starou dobrou čarodějničku, ta mi to umí vždy tak pěkně všechno říct a vysvětlit.

Panenky jsou hotové. Ale jelikož jsem ještě před rituálem, mám hlad. Jde se tedy vařit oběd. Staré čarodějnici už radši nepomáhám a zapínám radši svou kouzelnou kouli. Jmenuje se Tablet. Chci vědět, jaké bude počasí. Má být hezky, tak snad se koule nemýlí.

Čáry máry a oběd už je na stole. Polévka ze žabince s čerstvými kopretinami, mateřské prso s dětskými prstíky a jako dezert nadýchaná pěna ze vzteklého psa.

Po vydatném čarodějnickém obědě, jsme se pomalu začala chystat na večerní čarodějnický slet na kopci, na křižovatce cest všech světových směrů.  Nachystat svíčky, wodoo panenky, sirky, větvičky šalvěje, lampičku a košťata a může se jít, respektive letět.

Na kopci jsme provedli rituál a naše neřesti jsme upálily. Doufejme, že nadobro. Večer jsme si ještě udělali bylinkový čaj pro čistou mysl a dobrý spánek a odletěli do postýlek.

Zítra už naše čarovná moc končí. Začíná ovšem možná ještě magičtější, kouzelný lásky čas – máj. 

ZÁPIS PÁTÝ                                                               1. 5. 2016

Ajťák versus hákovec

Vysoká škola je záhul. I sociologie, připomínám pro všechny!!! Na FSS chodím ráda a přiznávám bez týrání, že radši než jsem chodila na práva. Nejen, že je škola přímo v centru a nemusím ráno jezdit přes celý Brno až  kamsi na Veveří a ještě z Nerudovi šlapat pěšky přes celý park až k fakultě, ale taky je na FSS daleko větší zábava. FSSáci jsou kreativní veselí blázniví lidé (myšleno v tom nejlepším smyslu, pochopitelně! ;-) ). Ne  že by s právníkama nebyla zábava (co se týče spotřeby alkoholu, tady by se dalo polemizovat…), ovšem paragrafy mi zrovna moc úsměvu na tváři nepřinesly, pokud se tedy nezamýšlím nad jejich uměleckým smyslem – dvě proplétající se lidská těla při předehře, připravující se na koitus… menší odbočka, nechala jsem se asi příliš unést svou pravou uměleckou hemisférou. Nyní zapínám opět svou levou logickou hemisféru. Ve škole jsem vysledovala několik typů studentů a zpracovala následující přehledný seznam s popisem.

Prvním typem studentů jsou ti, kteří na to se… úplně. Tito studenti se vyznačují tím, že do školy nechodí, literaturu nečtou, sylabus nikdy neotevřeli, informace získávají maximálně z facebooku. Co se týče jejich úspěšnosti při zakončení předmětu, zde je procento úspěchu nízké, ovšem i zde se najdou světlé výjimky, které mají nadpřirozenou inteligenci, hecnou se při docházce na zápočtový test (tito studenti by neměli marnit svůj život ve škole a jít si vsadit sportku – byli by z nich multimilionáři!) a poté zkoušku nějak zmáknout.

Druhý typ je takový, že do školy chodí občas. Ve škole je teplo (až na aulu!!!), wifina jede, je tu klid, tak proč občas nezaskočit. Co se týče jejich úspěšnosti, skupina se dělí na samostudenty a na hákovce.

• Samostudenti výklad nepotřebují, literaturu čtou, učí se, s absolvováním předmětu nemají problém.

• Hákovci výklad nepotřebují, nečtou, neučí se, k testu a zkoušce přistupují velmi laxně. Své studium mají na háku.

Třetím typem jsou studenti, kteří do školy pravidelně poctivě chodí. Tito studenti se dále rozdělují na 3 podskupiny: šprti, ajťáci, a lidé jako já (ovšem jestli takoví jsou…).

• Šprti jsou na každé přednášce, dopředu studují literaturu, průběžně se učí, ve škole nechatují, testy a zkoušku zvládají.

• Ajťácký typ je připojen 24/7. Ajťáci si vše najdou na netu, stíhají jak chatovat, tak i číst Baumana a Giddense a navrh ještě zvládají zjišťovat technologické novinky (v angličtině pochopitelně!). Testy a závěrečnou zkoušku s přehledem dávají.

• Můj typ se připojuje k netu přes MUNI s UČEM (připojování k eduroam jsem doposud nezvládla), na netu jsem z velké části mé školní návštěvy, chatovat jakštakš stíhám, číst Baumana, natož Giddense nestíhám, učit se už vůbec nestíhám (Sláva prokrastinaci!), po technologických novinkách se nepídím, angličtině nerozumím. Co se týče průběžných testů a závěrečné zkoušky, dávám na modlitby…

Spektrum různorodosti našich FSSáckých studentů je opravdu široké. A to jsem ještě nemluvila o pestrosti zevnějšku… Aspoň mám téma na příště…

ZÁPIS ŠESTÝ                                                            2. 5. 2016

Vajíčka s majonézou

Vztahy. Věčné téma, které se řeší s kamarády, v šoubyznysu, v politice, kdekoliv. Partnerské vztahy jsou zajímavé tím, že se týkají téměř všech, bez rozdílu. Má zkušenost je taková, že ať se sejdu s kterýmkoli kamarádem či kamarádkou, vždy se alespoň jednou v rozhovoru dostaneme ke vztahům (a většinou u nich zůstáváme).

Zrovna včera. Máma hledala nějaké učebnice a měla za to, že jsem je ještě, když jsem byla na gymplu, půjčovala své dobré kamarádce, která se připravovala na přijímačky na farmačku. Dostala jsem tedy od mámy za úkol vyzjistit, zda je kamarádka má či nemá. Vwečer jsem ji napsala, ale u knížek jsme nezůstaly.

Kamarádka se na farmacii dostala. Škola je to ale náročná, ve škole je každý den, nemáme už na sebe tolik času co dřív. Někdy je ten facebook přeci jen velká výhoda. Vídat se už prakticky nestíháme, tak si alespoň občas napíšeme, co je nového, jak se máme, co děláme.

Začala jsem pozdravem, pak jsem přešla rovnou k věci ohledně těch knížek. Kamarádka moc netušila, ale slíbila, že se ještě koukne doma.  Pak jsme konverzaci trochu rozvedly. Kamarádka si postěžovala, že jak má teď tolik učení, nemá tolik času na svého miláčka. Pak se zeptala, co já a kluci. Musela jsem se pochlubit… nebo postěžovat…?

S mým milovaným se známe asi něco přes dva měsíce. Vše šlo nějak ráz naráz a už měl u mě zubní kartáček. Postupně se jeho ponožky, trička a šampony začaly u mě na bytě množit rychlostí světla. Důkaz toho, že se můj byt asi líbí. Občasné návštěvy se brzy změnily ve společně strávené víkendy. Z mého vždy precizně vycizelovaného voňavého bytečku se pomalu ale jistě stává zpustlé čpavé doupě.

Nemění se jen můj byt, ale i mé návyky. Dříve jsem vstávala krásně vyspaná s kuropěním, před zdravou vyváženou snídaní jsem zacvičila pozdrav slunci, posnídala ovesnou kaši, přes deen pracovala do školy, odpoledne s kamarádkama probírala módní novinky, kosmetiku a nové sexy kluky. Večer se dívala na Sex ve městě a nejpozději v deset večer usínala. 

Nyní je můj program následovný. Vstávám s rozmazaným make-upem kolem poledne. Místo pozdravu slunci, přelézám svého miláčka a snažím se dostat vůbec z postele ven. Snídáme vajíčka s majonézou. Přes den se flákáme, válíme se v posteli, jíme, na školu a práci pr…me. Místo módy a kosmetiky řešíme partnerské spory. Večer máme sex v posteli, usínáme nejřív v jednu.

Musím se přiznat, že když čtu bulvární články (a přiznejme si to, že to občas čteme všichni) o dokonalých vztazích, ovládne mě touha být jako oni. Dokonalá za všech okolností, s partnerem, který mi nosí květiny, oslovuje mě lásko a neustále mě líbá. Ovšem ve většině případů čtu za týden na to (dobře tak za měsíc) článek o tomto dokonalém vztahu, který se v ostrých hádkách rozpadl.

Pak si uvědomím, že opravdová láska nespočívá v dokonalém make-upu a pugétu růžích. Pravá láska je upřímná, nehraná, prostá. Skutečná láska není jen o vzletných slovech, byť taky ráda uslyším nějakou tu lichotku, jako každá žena, ale je o vzájemné důvěře, toleranci a hlavně té lásce…!!!

Teď už končím, musím do obchodu, došli nám vajíčka!

ZÁPIS SEDMÝ                                                        15. 5. 2016

Musíš políbit hodně žabáků, 

než najdeš skutečného prince

Raná dospělost je jedno z nejtěžších životních období. Člověk jistě ještě neví, jestli je už vlastně dospělý, a nebo ještě dítě, které je víc free a happy. Přesto, že už mi je dvacet jedna let, myslím, že jsem stále víc a víc free a happy, stále se cítím jako třináctiletá školačka. Mám pocit, že jsem se v tomto období nějak zasekla. Mnohdy mě napadá otázka, zda i já jednou dospěju? 

Fyzicky asi ano, ale hlavou? S moudrostí jsem se už rozloučila, osmiček se asi nikdy nedočkám…

Mladý člověk se musí hodně naučit během celkem krátké doby, aby se stal skutečným dospělákem. Učí se všem dospěláckým věcem jako ráno po probuzení pít kávu, chodit často do hospod, pít hodně alkoholu, jíst nezdravý oběd ve spěchu, mít neustálý nedostatek času a peněz a zejména se začíná učit i nějakému partnerskému soužití. Nebojím se o sobě nyní tvrdit, že se učím rychle. Kávu piju ráno, odpoledne, večer a ve velkém, do hospody se snažím chodit pravidelně, alkoholu se nebojím, kapesné tedy úspěšně prochlastám již první týden, na přednášky pak včas chodit nestačím…. Co se týče obědů, v menze si dávám smažený sýr s hranolkami a tatarkou nebo z důvodu nedostatku času nejím oběd vůbec.  Ovšem tento kalorický deficit kompenzuji odpovědně večer, kdy se u mě na bytě pořádají lukulské hody ve znamení smažení ve velkém. Isst fet und werde schlang! – jedno z životních mott mé anorektické mámy, u mě se ovšem ale nějak toto pravidlo zatím míjí účinkem… no uvidíme, co přinese budoucnost, v tomto směru jsem trpělivá a optimistická, své smažákové orgie si hedonisticky vychutnávám, mým osobních mottem je totiž zase Carpe diem ;-)…

Velkou část dospěláckých povinností jsem si mohla úspěšně ze sezamu odškrtnout hned první měsíc na VŠ, s partnerskými vztahy jsem ale stále válčila. Prohrála jsem hodně, opravdu hodně moc bitev.

Jako každá holčička – princezna, která má odpovědně načteny všechny pohádky, kde se radí, jak postupovat při hledání svého prince, jsem se i já do hledání svého prince na bílém koni pustila s vervou a dětským entuziasmem. Políbila jsem hodně žabáků, ale žádný se v prince rozhodně neproměnil. Mnohdy jsem neztrácela víru, a v proceduře líbání pokračovala po delší dobu, ovšem z roztomilých žabáků se mnohdy stali ještě odpornější ropucháci. Tito ropucháci byli pro mladou nezkušenou princeznu velmi zákeřní. Nejen, že ji krmili nadějnými řečičkami, že ještě nepřišel jejich čas proměny – v úžasného, milého a citlivého prince, ale také dobroty naivní princezničky patřičně zneužívali.

Jedno se jim musí ale přiznat, a to fakt, že tito žabáci a později ropucháci byli pořádně chytří, přímo ďábelsky vychytralí. Vždyť mezi nimi byli právníci a medici.

Brno není zas až tak velké, a tak se stává, že své žabáky a ropucháky občas potkávám. Často si nadutě hopkají vedle nějaké další ještě zaslepeně doufající princezničky. Nene tito žabáci nejsou krásní hodní princové, kteří čekají na svou princeznu, tito žabáci jsou jen žabáci, kteří paraziticky využívají naivity princezen. Zatím jim tato podlost možná vychází, ale jak už to v pohádkách bývá, zlo je nakonec po zásluze potrestáno – i s úroky!!

Ovšem taky je známo a pevně dáno, že pohádky končí šťastně. Svého prince jsem, sice po dlouhých útrapách a zkouškách, nakonec ale přeci jen našla. A co víc, našla jsem asi toho nejlepšího – nejkrásnějšího a nejhodnějšího. Holt musela jsem si ho asi zasloužit. Ve správné pohádce musíš projít nesnázemi, aby jsi pak mohla být odměněna tím opravdovým úža princem.

Svou šťastnou zamilovanou pohádku si nyní užívám. Teď už jen doufat, že dovětek ,,a žili spolu šťastně až do smrti…“, bude taky i v mé pohádce následovat…

Svou pohádku o pohádce bych zakončila tedy následovně – Nikdy neříkej nikdy, ale taky víra Tvá (a Tvůj optimismus) Tě odmění! … ;)

ZÁPIS OSMÝ                                                           18. 5. 2016

Nejlepší dieta na světě

A je to tu zas. Zkouškové už zase buší na dveře. Zdá se mi, že se přímo násilně dobývá. Každý den se teď učím na zápočty, píšu seminárky a přihlašuju se na nějaké zkoušky. Ani se nestíhám pořádně vypsát do svého blázničku, a to bych to teď opravdu potřebovala…

Sedím ve vlaku z Kyjova do Brna a přemýšlím, co všechno mě dnes čeká. V 11 AM musím být v naší fssácké knihovně pracovat s mým týmem na projektu do snad nejhnusnějšího a nejotravnějšího předmětu na světě – metodologie sociálních studií.

Metodologie je předmět, který je krásným příkladem toho, proč dělat věci jednoduše, když to jde tak krásně zdlouhavě a složitě. Učit se na testy z metodologie jsem vzdala po prvním testu. Byla to sportka, moc jsem ale nevyhrála. Ještě, že mám aspoň to štěstí v lásce…

Můj milovaný mě v mých těžkých chvílích neustále podporuje a povzbuzuje. Nyní se mi snaží asi zajistit ty nejlepší podmínky pro učení, ve čtvrtek odlétá do tramtárie na dovču. A protože si vzpomněl, že nemá do čeho zabalit své tři švestky, musela jsem mu jet do Kyjova, půjčit od táty gemu neboli krosnu.  Co bych pro svého milovaného neudělala. Bez snídaně, bez oběda, valila jsem do Kyjova…

Tak si říkám, jestli se mi podaří ještě někdy v klidu najíst, no dnes to nebude určitě. Vlak byl (zase) opožděný, musím rychle na byt, pak do školy, pak zase na byt, sbalit saky a paky svému cestovateli, pak do Bohunic (no rozumnější by možná byly Bohnice…) předat propriety a zase pro změnu do knihovny. Na byt se zpátky dostanu, počítám tak kolem 10 večer, z knihovny mě vyhazují (mnohdy musí až násilím) v 9 PM.

Padnu do postele a umřu, už teď se na to velmi těším. Snad se svého umírání v posteli dožiju, vždyť den je ještě dlouhý…